Zdeněk Fous

Český hudebník, skladatel a sbormistr.

Narodil se 12.08.1926 na Březových Horách a je členem spolku od 02.07.1992.
Působil jako voják z povolání – hudebník v letech 1946-1956 a pak jako technik od 1956 v Hamiru Příbram, od 1959 v UD Příbram a to jako pracovník Závodního klubu, dispečer v garážích a účetní.
Ve zkratce z jeho umělecké činnosti: Člen chrámového sboru na Březových Horách a v Příbrami (od 1932), člen a sbormistr Příbramského smíšeného sboru (člen od 1939, sbormistr od 1978), člen kapely Kolektiv 59 při KD Příbram (od r. 1959), spolupráce s tanečním orchestrem Permon a Permoník a Posádkovou hudbou Příbram (1965-1991).
Z jeho vzdělání: Obchodní škola v Příbrami (maturita 1944), kurz pro kapelníky lidových hudeb v Praze.

A rozhovor ze Zpravodaje Městského úřadu Příbram KAHAN vytištěného pod názvem:

ŽIL JSEM PLNOHODNOTNÝM ŽIVOTEM
a svojí milovanou hudbou

Doslova osmdesát let zasvětil známý hudebník, ale především sbormistr, Zdeněk Fous své milované hudbě. Skutečně, celým jeho životem se hudba line ve všech podobách a osmdesát let, kterých se v těchto dnech dožívá, je jubileum, které svádí k malému bilancování.

Na co ve svém životě Zdeněk Fous rád vzpomíná?

„Nejraději vzpomínám na dobu, kdy mi bylo tak 4 – 5 let. Tehdy jsem často pobýval u dědečka, který pořádal ve svém bytě pravidelné hudební „dýchánky“. S uchem přitisknutým ke skleněné výplni dveří jsem blaženě naslouchal každému tónu. Tehdy si mě dědeček všiml, a když mi bylo pět let, koupil mi první housličky! Koupil je od cikána, tedy příslušníka rómské menšiny, a měly překrásný zvuk. Byl jsem moc rád, ale už tehdy jsem pokukoval spíše po klavíru. To byl můj sen! Když nebyl dědeček doma (chodil na pravidelné procházky), tehdy nastal můj čas, kdy jsem se přiblížil k jeho klavíru a tajně cvičil. Ještě jsem neuměl číst písmenka, ale noty ano. Hru na klavír jsem se pak chodil učit ke slečně Bajerové.“

A jak vlastně začala cesta příbramského sbormistra?

„Sbormistrem jsem se stal již ve svých deseti letech! Tehdy jsem poprvé v kostele sv. Prokopa na Březových Horách na Prokopské pouti dirigoval sbor „Cecilie a Cyrilka“. Hudba byla pro mě smyslem života a zároveň velkou láskou. Zpíval jsem i v kostele sv. Jakuba a na Svaté Hoře. Ve 14 letech si mě všiml pan Antonín Vepřek, složil jsem zkoušky a byl jsem přijat do jeho sboru. V roce 1948 jsem nastoupil vojenskou službu. Tam jsem se stal sbormistrem šedesáti až osmdesátičlenného sboru, se kterým jsme slavili jeden úspěch za druhým. Nejraději vzpomínám na překrásné třetí místo v soutěži armádních sborů, která se konala v brněnské Redutě. Po vojně jsem opět zpíval ve všech příbramských sborech a v roce 1979 jsem se stal sbormistrem Příbramského smíšeného sboru, takže jsem jeho dirigentem plných sedmadvacet let!“ Příbramský smíšený sbor má na příbramském kulturním poli své nezastupitelné místo.

Které koncerty Vy osobně považujete za nejvýznamnější?

„Příbramský sbor spolupracuje zejména s hornickým spolkem Prokop. Vystupujeme takřka na všech jeho akcích – Prokopská pouť, každého 31. května vzpomínková slavnost k výročí katastrofy na dole Marie a samozřejmě vánoční koncerty a Rybova mše vánoční. Všechny koncerty považuji za významné, ale jeden mi přece jenom zůstal v paměti a byl pro mě hodně významný. Bylo to v roce 1980, kdy byl naším hostem pan Eduard Haken. Účinkovat s tak věhlasným umělcem byla pro mě velká čest a nezapomenutelný zážitek. Dokonce jsme se stali přáteli. Bohužel, pan Haken zanedlouho zemřel.“

Sbor, to je celá řada rozmanitých osobností, osudů a názorů. Jak se daří tento celek udržovat pohromadě?

„V současné době má sbor 24 lidí. Je nám spolu dobře, neboť zůstali ti, kteří mají hudbu opravdu rádi, a také se jí plně věnujeme. Starosti a politikaření musí zůstat před zkouškou za dveřmi.“

A jaké je Vaše osobní a profesní přání?

„Nemám žádná zvláštní přání. Žil jsem plnohodnotným životem a svojí milovanou hudbou. Přeji si, abych byl zdráv a mohl se jí věnovat i nadále.“